Dolomity s miminkem (7.-15.9.2015)

(7.-15.9.2015) Tentokrát konečně trochu aktuálněji – o naší první větší dovolené s Beátkou, toho času tříměsíční. Původní nápad jet do Toskánska jsme brzy zavrhli, zejména kvůli delší vzdálenosti. Přece jen malá nebyla moc zvyklá jezdit autem a ty jízdy, které jsme s ní absolvovali, většinou provázel řev, takže taková dálka by opravdu dobrý nápad nebyl. Nakonec jsme se shodli na regionu Jižního Tyrolska v severní Itálii. Plánovač cesty na google udával dobu jízdy z Hořovic kolem 6,5 hodiny, což nám přišlo schůdné. Ve finále nám to tedy (stejně jako všechny ostatní cesty naplánované googlem..) trvalo déle, ale alespoň za cestu tam můžeme Beátku pochválit, to byla moc hodná.

Cestou na jih jsme se stavili v bavorském Kelheimu, městečku asi 15 km od dálnice kousek za Regensburgem. Byli jsme tam s Martinem (a Beátkou v břichu) už v prosinci a chtěli jsme se tentokrát podívat do kláštera Weltenburg, na který jsme tenkrát jen koukali z protějšího zasněženého kopce. Martin chtěl hlavně ochutnat tamní proslulé tmavé pivo, které vaří mniši. Zaparkovali jsme v Kelheimu přímo u stanovišt výletních lodí, které v sezóně do Weltenburgu odjíždějí každou půlhodinu. Cesta stojí 6 Euro a tam (proti proudu) trvá 40 minut. Já jsem malé weltenburské pivko ochutnala už na palubě, Martin si počkal až na nádvoří rozlehlého kláštera. Zpátky jsme původně chtěli jít pěšky, ale plán nám zmařilo počasí a tak jsme milerádi vzali zavděk lodí i nazpět. Každopádně to bylo příjemné zpestření dlouhé cesty do severní Itálie.

Na místo našeho ubytování – usedlost Lü de Rü (nadmořská výška cca 1400 m n.m.) – jsme dorazili krátce po šesté večer. Historie usedlosti sahá až do 13.století. V současné době v jednom z domů mladá rodina provozuje dva apartmány a my jsme ubytování našli přes booking.com. Rozhodně toto místo můžeme doporučit. Velmi příjemná pro nás byla cena (cca 1100 Kč za noc za celý apartmán – obývací pokoj s plně vybavenou kuchyní, ložnice, koupelna a balkon), apartmán byl krásně zařízený a čistě uklizený, rodinka domácích moc milá. Pro děti jsou venku k dispozici houpačky, skluzavka a pískoviště a hlavně ohrádka plná králíků a slepic. A každý večer krávy na pastvě přímo pod okny. Nejbližší větší vesnicí v údolí je San Vigilio di Marebbe, kde najdete vše potřebné – nespočet restaurací a kaváren, poštu, infocentrum, obchody se suvenýry a velký, dobře zásobený supermarket Spar.

První den jsme vyrazili na lehčí aklimatizační výlet k jezeru Lago di Braies/Pragser Wildsee v nadmořské výšce asi 1500 m n.m. V Jižním Tyrolsku narazíte na každém kroku na mix italštiny a němčiny. Nejenže všechny vesnice a místa mají názvy v obou jazycích (velmi často uvidíte i nápis ve třetím jazyce, který je v této oblasti původní, tzv. ladínštině), ale také veškerý personál restaurací a obchodů ovládá oba jazyky a oba na vás vyzkouší než se na nějaký chytnete
U jezera jsme byli kolem desáté a velké parkoviště (taxa 5 Euro na den) už praskalo ve švech. Mnohem víc lidí se vyrojilo ještě později, to když dorazily turistické autobusy. S kočárkem se nám podařilo obejít celou západní část jezera a i část severovýchodní. Tam nás až po pár set metrech zastavily schody. Rozhodně jsme se tam ale nenudili. Schůdná cesta vede ještě údolím dál na západ z jižního cípu jezera a tu jsme si ještě pár kilometrů, až k chatě Grünwaldalm, prošli. Na chatě jsme se osvěžili pivkem (frčí hlavně německé pšeničné) a radlerem a vrátili jsme se k jezeru, kde si Martin neodpustil ledovou koupel.
Cestou k chatě jsme potkali malou shrbenou babičku, řekla bych, že jí bylo přes 90 let. Na nohou masivní pohory, celá outdoorově oháknutá, na zádech batoh a v ruce jedna hůlka. A už si to štrádovala! Vážně respekt. Celkově jsme vypozorovali, že je zde poznat jiný životní styl rakouských a německých šedesátníků (a výš) v porovnání s generací našich rodičů a prarodičů. Rakušáci a Němci ve vyšším věku jsou evidentně zvyklí turistikou trávit volný čas a obětovat tomuto hobby hodně času i peněz. Myslím, že naše generace to k tomuhle modelu dopracuje u nás taky :-)

Druhý den šplháme autem po úzké horské silničce až do výšky kolem 2000 m, abychom následně zase zklesali k vesničce Santa Magdalena ve vedlejším údolí. Na konci vesnice stojí na louce malý kostelík Sv.Johana a za ním dramatické panorama třítisícových kopců. My jsme vyrazili s kočárkem po široké lesní cestě, která zezačátku stoupala docela pozvolně, směrem do hor. Po hodince chůze jsme u horské chaty Zanseralm, kde se posilňujeme pivkem a trojkombinací tyrolských knedlíků. Pokračujeme o dalších 325 výškových metrů až k chatě Glatschalm (1902 m n.m.), což je pro dnešek náš cíl. A zároveň nejvyšší místo celého výletu, kam jsme Beátku vytlačili v kočárku. Je krásné počasí a chvíli se nahoře kocháme výhledem na výrazné štíty Furchetta a Sas Rigais a ostatní menší hory kolem. Ke kostelíku a parkovišti se vracíme stejnou cestou. Na půli cesty v lese potkáváme další odvážný pár s kočárkem a malým miminkem.. ani nás moc nepřekvapí, že jde o krajany – Slováky.
Kolem jezera Lago di Braies i kolem Zanseralm, což jsou obě místa dosažitelná autem, jsme lidí s kočárkem potkali víc, ale většinou měli nepříliš terénní golfky a děti už trošičku větší.

Třetí den si dáváme s Beátkou oraz a zůstáváme na statku Lü de Rü. Chodíme se jen dívat na králíky a slepice v ohrádce a drncám kočárek na zápraží. Martin zatím jede směrem ke Cortině d’Ampezzo, kde má sraz s bráchou a jeho kamarádem, a společně se chystají zdolat ferratu Ivano Dibona na masivu Cristallo. Ráno se vyváží lanovkou do výšky 3000 m, kde začíná jištěná cesta vybudovaná během první světové války, kdy tudy vedla frontová linie italské armády. Kluci se v pořádku vrací a Martin přiváží spoustu pěkných fotek. Kdyby někoho zajímalo víc informací o ferratě, neváhejte Martina kontaktovat! :-)

Další den plánujeme zase pohodovější program, protože Martin heká při každém pohybu jak stará babka :-) Jedeme do vesnice La Valle/Wengen, kde na okraji u nějakého penzionu parkujeme (nejsme si jistí, jestli to majitelce, která nás obhlíží z balkonu nevadí, každopádně se nad námi asi slituje, když z auta vylovíme vřeštící dítě a pryč nás nepošle). Serpentinami tlačíme kočárek směrem k výše položené osadě, kde je vysoká věž rozbořeného kostela a opodál idylicky položený kostel Sv. Barbory. K tomu vede z Wengenu i značená cesta, která se silnici po většinu času vyhýbá, ale bojíme se, že ta nebude pro nás vhodná. Po silnici to jde dobře, aut tu naštěstí moc nejezdí. Za chvíli jsme nahoře a můžeme se kochat výhledy na vysoké hory, které jsou od včerejší noci poprášené sněhem. Zpátky jdeme přes louky, kousek zase po silnici a na závěr kočárek sneseme z jedněch schodů a jsme zpátky ve Wengenu. Nasedáme do auta a popovážíme se stejnou cestou, kudy jsme prvně šli, až do vesnice Runch, odkud si ještě vyšlápneme po cestě mězi loukami a ohrazenými výběhy pro krávy. Beátka už ale protestuje a tak to brzy obracíme a vracíme se zpátky na apartmán.

V sobotu máme už v 8 ráno sraz s Petrem a Patrikem na parkovišti u jezera Misurina. Brzké vstávání nám Beátka ráda obstará, s vypravováním už máme zkušenosti, takže jsme na místě načas. Kluci vyráží po silnici na horu pod Drei Zinnen/Tre Cime. Cesta je placená (24 Euro za auto) a my se na ni dneska nevydáme. Bylo by to na Beátku poměrně vysoko a hlavně včera v noci sněžilo, tak máme strach, aby tam nebylo namrznuto a také si nejsme jistí, jestli je tam vůbec nějaká cesta schůdná pro kočárek (Později jsme se od Petra dozvěděli, že tam sněhu moc nebylo, měli celý den hezky a cesta tam alespoň částečně pro terénní kočár dobrá je). K jezeru zatím nedopadají sluneční paprsky a je dost kosa, tak si nejdřív dáváme kafe a croissant v hotelu u silnice a až o něco později vyrážíme na obchůzku jezera Misurina. Z poloviny už je osvětlené a na sluníčku začíná být příjemně. Beátka zase brzy usíná, na horském vzduchu se jí v kočárku spí dobře. Doma v Praze nehrozí, aby v kočárku naspala třeba 5 hodin denně!! Jezero obejdeme celé, je od něj pěkný výhled na masiv Drei Zinnen. Po svačině na promenádě pomalu směřujeme dál.
Všimli jsme si, že od hotelů u jezera jezdí linkové autobusy nahoru na parkoviště pod Drei Zinnen. Jezdí jen dopoledne a jejich cena bude pravděpodobně pro jednotlivce nebo dvojice výhodnější než cesta autem. I my si tuto informaci zapisujeme a někdy příště autobus snad využijeme.

Dnešek zasvětíme celý jezerům. Další zastávkou je Lago di Landro/Dürrer See.  Možná by se s kočárkem také dalo obejít celé, ale my směřujeme podél silnice a podél jeho břehu severně, kde se napojujeme na pěkně udržovanou cyklostezku a po té jdeme asi 2 km k místu zvanému  “Drei Zinnen Blick”. Opravdu se odtud mezi kopci otevírá pěkný výhled na Tři zuby. Vracíme se jinou cestou, která vede dál od silnice. Nízké jehličnany a okolní hory nám evokují kanadskou krajinu. Tady tedy snad bez medvědů… :)

Do třetice parkujeme u jezera Lago di Dobbiaccio/Toblacher See. Tady je parkoviště placené (0,50 Euro/hod) a opět poměrně plné, převažují němečtí a italští turisté. Občas nějaké Rakousko, výjimečně vidíme i české auto, ale Čechy jsme za celou dobu nepotkali. Naopak Slováků poměrně dost. Podél celého jezera vede pěkná cesta, z poloviny zahrazená plůtkem vede přes pastviny kraviček. Cestou jsou informativní tabule a různé interaktivní cedule a úkoly, které zaujmou hlavně děti. Nechybí pěkná restaurace nad jezerem, kde se můžete po obchůzce občerstvit. U tohoto jezera a například také u Lago di Braies fungují půjčovny loděk nebo šlapadel.

V neděli zase šplháme do vysoko položeného průsmyku (tentokrát Passo de Falzarego) a potom klesáme kousíček k parkovišti pod výrazným skalním útvarem Cinque Torri. Podle obrázků na googlu to vypadalo, že cesta nahoru (jen nějakých 300 výškových metrů) bude schůdná, ovšem realita je jiná. Ze začátku to odvážně zkoušíme, já beru Beátku do šátku a Martin krosí s kočárem přes šutry a kořeny… zastaví nás až schody. Vracíme se  k lanovce a ještě zvažujeme, že bychom nahoru nějak vyjeli i s malou. Nakonec to ale zamítáme ze dvou důvodů. Jednak za těch 300 metrů převýšení chtějí za zpáteční jízdenku 14,50 Euro a hlavně od jezírka jsme viděli, že skály už jsou zahaleny v mraku, který se asi jen tak nerozplyne. Takže Cinque Torri dneska nezdoláme.
Měníme na rychlo plán a vydáváme se směrem na Cortinu, konečně se ta alespoň podíváme, i když město jen rychle projedeme. Míříme k parkovišti asi 6 km za Cortinou, odkud se dá, tentokrát už opravdu po pohodlné cestě, dojít po pár desítkách minut k vodopádu Cascate di Fanes. U něj začíná/končí áčková ferrata Giovanni Barbara. Martin si jí kus – až za vodopád – projde jen tak bez jištění, já zatím drncám Beátku v kočárku za rohem. Po chvíli se Martin vrací i s italským párem. Žena je evidentně v rauši, právě dala svoji první ferratu :-) Hned mi nabízejí, že mi půjčí její set, abych si to šla taky projít. Hučí do mě všichni tři a ani se nenaděju a už to na mě navlíkají. Jdu tedy taky za roh okouknout vodopád. Je fakt, že cesta je to poměrně snadná, jistím se jen na jednom užším místě a potom tam, kde začínají být kameny mokré od stříkající vody.
Na cestě potom ještě potkáváme velkou skupinu Slováků na kolech, kteří se nás ptají, jestli tu ferratu projdou i s kolem. Tak to asi zase ne :)

Poslední den už se kazí počasí a od rána mrholí. Nevadí, stejně jsme už neplánovali nic velkého. Nechceme dnes jezdit nikam dál, abychom si my i Beátka odpočinuli od auta přes dlouhou cestou domů, která nás čeká zítra. Nakupujeme suvenýry v San Vigiliu, dáváme si v naší oblíbené kavárně poslední capuccino a croissant a jedeme zaparkovat jen pár kilometrů za vesnici směrem k Pederü. Vypadá to, že za vjezd na tu silničku se v sezóně platí (pokud jsem to dobře postřehla, tak 7 Euro), ted v září tam ale už nikdo nic nevybírá. Parkujeme na odstavné ploše mezi pasoucími se kravami a vyrážíme po ideální kočárkové cestě směrem do mírného stoupání k chatě Pederü na konci údolí. Trvá nám to asi 50 minut a cestou dokonce přebrodíme malý potůček Mrholí jen minimálně, což hravě vyřeší pláštěnka na kočár. Beátka naštěstí zase ukázkově spí. U chaty Pederü svačíme a potom se vydáváme ještě pár set metrů do kopce. Směrem do průsmyku, který na druhé straně klesá do údolí ke Cortině, vede prašná silnice plná serpentin, na kterou mají auta vjezd zakázán a tak slouží pouze turistům a odvážným cyklistům. My vystoupáme jen pár serpentin k pěkné peřeji a potom se vracíme k chatě. Beztak je všude nad námi mlha. Na chatě si dáváme pivko a vracíme se stejnou cestou k autu.
Na většině horských chat jsme se setkali s neochotou brát platby kartou, pokud neutratíte alespoň 30-50 Euro. Je dobré s tím počítat a mít s sebou dostatek hotovosti.
Stavíme ještě u Naturhausu na okraji San Vigilia, což je vstupní brána do národního parku. Měla by tu vést cestička podél potůčku a kolem je pár keší, bohužel se tam zrovna opravuje most a cesta je zahrazená. Najdete tu obrovské, luxusně vybavené, dětské hřiště. To my ale zatím nevyužijeme, takže pro dnešek je s výletováním konec.. Naposled nakupujeme ve Sparu a vracíme se na ubytování, kde už se jenom navečer projdeme kolem.

Náklady na cestu: Z Prahy jsme jeli téměř celou dobu po dálnici – přes Rozvadov, Mnichov, Innsbruck až k sjezdu u Brixenu. Německé dálnice jsou zatím bezplatné, za rakouskou 10-ti denn známku jsme dali 8,70 Euro, navíc se platí 9 Euro za úsek dálnice přes brennerský průsmyk. Za těch pár kilometrů italské dálnice po Brixen jsme dali 3 Eura. Mimochodem, nevíme nač si mohl Karel Havlíček ve vyhnanství stěžovat, okolí Brixenu je moc krásné!
Nepříjemně nás překvapila pouze cena benzínu (Super 95) v Itálii. Tankovali jsme tam v průměru za 1,60Euro/litr, což bylo toho času o 13 Kč na litr víc než v ČR…
Nepočítali jsme peníze utracené za pohonné hmoty uplně přesně, ale za celý výlet jsme projeli něco kolem 4800 Kč.

Jídlo: Nakupovali jsme si jídlo ve Sparu v San Vigiliu. Ten byl výborně zásobený, sortiment srovnatelný s nabídkoku v Rakousku. Měli spoustu bezmasých příloh (seitanové řízečky, zeleninové a luštěninové karbanátky, ..), bezlaktózový sýr a například pastu z černých oliv, která namazaná na čerstvou ciabattu byla výborná a dost nás mrzelo, že jsme je všechny vykoupili a další už nestihli doplnit.. Vařili jsme si teplé večeře, nejčastěji těstoviny plněné špenátem a ricottou s osmaženou cuketkou, sušenými rajčaty a parmezánem, lahoda! Večer jsme se taky vždycky odměnili nealko pšeničným pivkem německé výroby. Snídaně a obědy (respektive svačiny při túrách) jsme řešili pečivem se sýrem, zeleninou a ovocem. Za ten týden jsme za nákupy ve Sparu utratili 4300 Kč. Plus jsme si každý den dávali cestou na chatách pivko nebo kafe, nebo oboje. Sem tam nějaký croissant. Což nás vyšlo cirka na 10 Euro denně.

Kočárek: Celé Dolomity jsme odjezdili s kočárkem Inglesina Magnum s terénním podvozkem a hlubokou korbičkou. Podvozek zvládl námi vybrané terény úplně v pohodě, naštěstí se nám vyhnul defekt :-) Na korbičce jsme ocenili možnost nasazení oběma směry, hodilo se to hlavně při sjíždění delších a prudších kopců. Beátka tak nemusela jet dlouho hlavou dolů. Příště bychom se vybavili ještě nějakým lankem na přichycení jednak k madlu kočárku, jednak k ruce rodiče pro lepší zajištění v případě nechtěného uklouznutí a vysmeknutí kočárku..

Turistické mapy jsou k nahlédnutí na kompass.de. Spolehlivější mapy od firmy Tabacco koupíte nejlépe na místě, např. v San Vigiliu di Marebbe v obchůdku se suvenýry a mapami Mascotte.

Kompletní fotogalerii naleznete zde.